Sarančata

• Saranče stěhovavá (Locusta migratoria)

• Saranče všežravá (pustinná) (Schistocerca gregaria)

Obecná charakteristika druhu

Saranče jsou teplomilný hmyz a v naší přírodě jejich největší zástupci v dospělosti měří jen asi 3,5 cm.

Jako krmný hmyz se pak chovají zejména dva druhy: saranče stěhovavá a méně saranče všežravá. Mají proměnu nedokonalou a vylíhlý jedinec je menší než jeden centimetr a nehýbe-li se, můžeme ho snadno v chovné nádobě přehlédnout. Dospělci pak dosahují velikost 3-6 cm (až 7 cm saranče všežravá) a samičky jsou vždy větší než samci.

Saranče stěhovavá má domovinu v jižní a jihozápadní Evropě, Asii, Africe a zavlečena byla do Austrálie.
Saranče všežravá je pak rozšířena v severní Africe a centrální Asii.

Oba druhy jsou výhradně býložravé s velkým rozmnožovacím potenciálem. Často se obrovská mračna těchto sarančí prohánějí krajinou a sežerou, na co přijdou - plodiny na polích nevyjímaje. Samice snáší 40-400 podlouhlých vajec chráněných pěnovým obalem přímo do půdy. Pro rozmnožování je typické, že samci vábí samice cvrkáním. Oba druhy mají v dospělosti křídla a jsou velmi dobrými letci.

Jejich zbarvení je přizpůsobeno maskování v přirozených podmínkách. Saranče všežravá z kvalitního chovu potěší nádhernou barevností jak během vývoje (s rostoucím počtem svleků se mění jejich barva z černé až na žluto-zelenou), tak krásnou kresbou na těle i křídlech v dospělosti.

Ke konzumaci se hodí všechna vývojová stádia tohoto druhu v závislosti na velikosti strávníka.

Chov sarančí

Založení nové chovu

Pokud se rozhodnete chovat některý z druhů sarančí, častou otázkou je, kolik jedinců si do začátku koupit. Uvážíte-li počet vajíček, které může samice najednou naklást 40-400 (klade za život mnohokrát) není třeba si kupovat velké množství dospělců. Pro domácí chov bez úmyslu je ve velkém prodávat postačí jen cca 40 dospělců. Už v druhé generaci, když budete mít ideální podmínky, získáte jedinců několik set.
Jako základní podmínku chovu bych zdůraznila vyšší teplotu 25 u kladiště - 35°C u světelného zdroje. Teplotu můžeme v chovné nádobě udržovat pomocí žárovky či jiného zdroje (topné kabely, topná folie…) používaných v teraristice. Z finančního hlediska vyjde nejlevněji topení pomocí žárovky, jejichž sílu volíme podle velikosti nádoby, kterou s ní chceme vyhřívat. Pro nádobu rozměrů 40x50x35 postačila 60W žárovka. Topíme-li jiným zdrojem, je zapotřebí přesto část dne svítit, neboť se samci při kratším dnu v zimních měsících nepáří. Světlo tedy plní v chovné nádobě dvojí funkci. Jednak může zajišťovat teplo a také významně ovlivňuje rozmnožování. Samci potřebují denně alespoň 12 hodin světla, aby se pářili (osvědčilo se mi 16 hodin, v zimě svítím celý den). Pro zjednodušení můžeme světlo zapojit na nějaké zařízení, které jej bude pravidelně spouštět a vypínat. Není vhodné umístit žárovku přímo do chovné nádoby, kde se o ni mohou saranče spálit, totéž platí pro topné kabely (mohly by je prokousat). Žárovku je vhodné umístit na chovnou nádobu (můžeme ji např. připevnit do květináče či truhlíku na květiny, aby neležela přímo na nádobě), nebo ji umístit do chovné nádoby oddělenou od chovanců pletivem či síťovinou (vyšší teplotu vydrží např.síťovina používaná k filtraci benzínu). Topný kabel pak dobře poslouží umístěný pod nádobou. Je velmi tvárný, takže pod nádobu umístíme různý počet "otoček" (tím možnost regulace). Podle teploty v boxu případně jen "otoček" přidáváme či ubíráme.

Chovná nádoba

Nejvíce se mi při chovu osvědčil velký plastový box, který jsem zevnitř z části pokryla jemnou síťovinou (síťovina proti hmyzu, snadno se opracuje i nůžkami, přilepit ji lze jakýmkoliv kontaktním lepidlem). Stejným materiálem mám krytou nádobu i shora. Síťovina poskytuje sarančím dostatek prostoru pro svlek a v nádobě už proto nemusím mít větve a pouze po jedné straně mám postavené plato od vajec, které poskytuje úkryt mladším jedincům. Pokud máte v rodině nějakého kutila, či peníze nazbyt, můžete si nechat vyrobit insektárium na míru. Takové by mělo dno s otvory (pletivo, síťovina), kterými by trus a zbytek potravy propadával ven. 2 strany doporučuji nechat neprodyšné, zbytek prodyšné s pletiva či síťoviny. Vzhledem k většímu počtu sarančí, které momentálně chovám, přecházím pomalu na tuto variantu u chovné nádoby s dospělci. Oka síťoviny na dně mají asi půl centimetru v průměru a není proto možné v této nádobě chovat i malá saranče (utekly by). Pokud takto chcete na "roštu" chovat všechny vývojová stádia, je třeba uzpůsobit velikost otvorů.

Krmení

Jako základ krmiva bych zdůraznila seno a čínské zelí/trávu. Z vhodného suchého krmiva stojí za zmínku hlavně ovesné vločky, které má v oblibě hlavně saranče stěhovavá, ale můžeme zkusit i další potraviny (foukanou rýži, corn flakes, ovesný šrot, kukuřičný šrot, kukuřičná vřetena, sušené mléko, obiloviny, neochucený vyfouklý popkorn…), a také zelené krmení může být variabilní (salát, naklíčené obilí...). V chovné nádobě dávám zhruba z 1/3 její plochy seno, ostatní krmení pak dávám na plastovou misku, aby se nedostalo do kontaktu s trusem na dně. Listy čínského zelí na tuho misku, která má čtvercový tvar, vždy postavím, saranče jej postupně okusují směrem od zelené části. Listí i seno pravidelně doplňuji, pokud například odjíždíte na delší dobu, je vhodné vysledovat kolik toho saranče snědí a dát jim dovnitř odpovídající dávku. Orientačně 40 dospělcům spořádá celou hlávku čínského zelí asi za týden, přičemž mají v nádobě i seno.
Pokud budou mít saranče dostatek zelené stravy, není třeba umisťovat do nádoby napáječku.

Pokud se rozhodnete dávat do chovné nádoby rostlou potravu, např. naklíčené obilí v misce, je třeba nějakou formou zajistit, aby samičky nekladly vajíčka do tohoto substrátu, nebo jej udržovat vlhký a počítat s ním jako s kladištěm.

Substrát a svlékání

Někteří autoři doporučují na dno nádoby sypat různý substrát jako rašelinu, lignocel či hobliny, ale já doporučuji ponechávat dno holé, neboť se mi stávalo, že samičky kladly vajíčka do tohoto substrátu, kde vyschly. Saranče se většinu času budou zdržovat v blízkosti zdroje tepla a světla a na dno se dostanou minimálně. Máme-li však insektárium či akvárium, které neumožňuje lezení sarančí po stěnách, je třeba dno opatřit substrátem, aby se nepohybovaly po holé zemi a v nečistotách. Trus ze dna nádoby pravidelně odstraňujeme. Je-li nádoba pokrytá zevnitř pletivem či síťovinou. Počet vhodných míst pak rozšíříme větvemi nejlépe s hrubší kůrou, kde je ostatní jedinci při svlékání nebudou rušit. Zejména u sarančí všežravých mají jedinci tendenci (při nedostatku vlhké stravy) ostatní při svlékání okusovat za hlavičkou, což je první místo, které se při svlékání sarančí dostává ze staré pokožky. Saranče je naprosto bezbranné a záhy umírá. V žádném případě nechovejte druhy s.stěhovavá a s.všežravá dohromady. Během krátké doby by v nádobě zbyly jen s.všežravé.

Odchov sarančí

Samce od samice poznáme v dospělosti velikostí, v mládí pomocí zadečku a můžeme tak případně regulovat chov.

Samci lákají samice třením stehen zadních nohou o křídla, které zní spíše jako šustění či vrzání, a oproti cvrčkům není tak hlučné. Samotné páření trvá i několik hodin, kdy jsou samec a samice spojeni a samec je "nesen" samicí.

Samice následně kladou vajíčka v pěnové ootéce vsunutím zadečku do připraveného substrátu. Nejlépe se jako substrát osvědčila pravidelně vlhčená (stále vlhká, můžeme i zalévat) směs lignocel s rašelinou a trochou písku použitelná i několikrát dokola. Základní výhodu tohoto substrátu je rovnoměrné rozložení vody a schopnost zůstat kyprý, i když ho zapomeneme navlhčit a vyschne. Při použití zeminy měly samičky při jejím vyschnutím problém zasunout do ní zadeček. Písek či směs písku-rašeliny zase špatně rozváděla vodu a poškozovala vajíčka, neboť se voda držela na dně. Na druhou stranu vajíčka nesmí stát ve vodě, protože by plesnivěla. Pokud budeme používat jako substrát nekupované materiály (hrabanku, zeminu, písek), je vhodné je před použitím sterilizovat například v mikrovlnné či obyčejné troubě.
Pokud vytápíme topným kabelem či jiným zdrojem zespod, nikdy neumísťujeme tento zdroj pod kladiště. V tom nejhorším případě by nám vajíčka vyschla, nebo se uvařila.

Samičky kladou vajíčka většinou až na dno při výšce substrátu cca 10cm (substrát může být i vyšší, je-li nižší, musíme dobře hlídat, aby nevyschnul). Jako nádobu ke kladení jsem používala průhledné plastové nádobky opatřené drobnými otvory po stranách, aby substrát větral (není podmínkou) a samičky po nich mohli snadno lézt. Zároveň je zapotřebí stejně jako u cvrčků zajistit samičkám přístup, (např. umístit nádobu do rohu, kde na ni navazuje síťovina). Když už na dně nádoby uvidíme velké množství vajíček, nádobu vyměníme. Nejpozději však cca po 2 týdnech, kdy se nám začnou líhnout první mladí jedinci.

Líhnutí nepřežijí všichni mladí jedinci. Dostávají se ven pohromadě podobně jako např. želvy a jedinci, kteří jsou nejníže, mohou být jedinci nad nimi zasypáni.

I když jsem chovala v jedné nádobě různě staré saranče, nikdy jsem kladiště v hlavní chovné nádobě neponechávala a mladé saranče chovala do cca 3 svleku ve školce. Školka má stejné podmínky jako box pro dospělé, jen je menší. Při dostatečném přísunu zeleného krmiva a teplotě nad 25°C byl úhyn minimální.
Chceme-li chovat všechny generace pospolu, musíme zvolit větší chovnou nádobu, a zdroje potravy umístit na více míst. Nádobu na kladení pak můžeme uzavřít, když vidíme, že už je tam velké množství vajíček a mladým umožnit uniknout otvory v boční stěně kladiště (ne příliš velké, aby dovnitř nelezli starší jedinci). Kladiště samozřejmě poté přidáme nové. Musíme počítat s vyšší úmrtností, protože malé saranče se líhnou po desítkách a ne všechna jsou schopna starším jedincům konkurovat.

Ve velkochovech se používá systém za sebou jdoucích chovných nádob obsahujících jedince v přibližně stejné věkové kategorii. Máme-li dostatek prostoru, můžeme chov realizovat stejně. V ideálním případě vytápět celou místnost (sklep, bývalá spižírna…) a svítit jednou žárovkou (alespoň 100W) všem či opět jednotlivě v každém boxu.

Největší úskalí a zajímavosti chovu sarančí

Rozhodneme-li si založit nový chov sarančí a jsme úplní začátečníci, nevyhneme se zpočátku chybám a omylům, i když se budeme řídit radami zkušeného chovatele. Saranče jsou totiž dosti nevyzpytatelní živočichové, kteří se ne vždy chovají tak jak je napsáno v knihách. Stejně tak jako dokáží v obrovských hejnech ničit úrodu v Africe, můžeme i několikrát za sebou s jejich chovem neuspět. Tady jsou hlavní důvody.

Nízká teplota - při nízké teplotě se saranče nepáří, jejich vývojový cyklus je dlouhý a je vyšší úmrtnost. Dospělci mají často deformovaná křídla a jsou menší než v chovu s teplotou dostatečnou. U saranče všežravé je nedostatek patrný malou pestrostí barev.

Nedostatek světla - platí, že víc světla neuškodí, ale málo může znamenat vymření chovu. Stejně jako nízká teplota, tak i nedostatek světla u saranče všežravé způsobuje nízkou barevnost (jsou tmavé, protože se tím snaží zachytit více tepla ze světla/slunce)

Vysoká vlhkost vzduchu - saranče potřebuje sušší prostředí hlavně při svlékání, kdy musí ztuhnout nová kutikula. Máme-li v chovné nádobě vyšší vlhkost, hrozí i výskyt plísní ať už na potravě, nebo přímo na jedincích, což může vést k jejich úmrtí. Napáječku a potravu neumísťujeme příliš blízko zdroje tepla.

Nedostatek míst k svlékání - zda-li mají saranče dost vhodných míst ke svlékání snadno poznáme podle toho, zda-li nám umírají při svlékání či mají po svleku všechny končetiny (při špatném svleku nejčastěji chybí přední nohy). Také křídla vypovídají o tom, zda-li se saranče svlékalo v dostatečné výšce nad zemí. Má-li pod sebou malý prostor (což často vidíme třeba u jedinců svlečeným při přepravě) mají křídla krabatá a nevypnutá.

Svlékání - jedinci jsou v tomto okamžiku nejvíce zranitelní a mohou jim ublížit jak ostatní jedinci tak my pokusem s nimi manipulovat. Pokud chceme přidávat do chovné nádoby krmení či ji čistit, vždy se nejprve přesvědčíme, že se žádné saranče nesvléká. Pokud ano, počkáme. Jakmile spadne z vyvýšené pozice, už se mu nepodaří svléknout a uhyne.

Málo pestrá strava - saranče vybírají svoji potravu zrakem, potom ji ochutnají a je-li dobrá, sní ji. Má-li být uspokojen jejich apetit v dospělosti, postačí v nouzi třeba jen ovesné vločky a napáječka (s. stěhovavá; vyzkoušeno), ale jejich rozmnožovací schopnost je nízká a celkově špatně prospívají. Čím pestřejší bude jejich strava, tím budou zdravější a více se jich dožije dospělosti. Krmíme-li lučním senem (směsí bylin a trav) a nějakou zelenou stravou (třeba čínské zelí) je pestrost dostatečná.

Založení nového chovu - pro založení nového chovu použijeme dospělé jedince v počtu alespoň 20 kusů koupených společně. Kupujeme zdravé jedince s rovnými křídly a nejlépe se světlou kutikulou (krátce po svleku), nikoli staré, kteří už nemusejí být plodní. Vhodnější je nákup přímo chovatele například na burze, kde bude jistota, že nejsou saranče v přepravce příliš dlouho a také většinou nejsou vyselektována pohlaví (v obchodech můžeme koupit třeba jen samé samce).

Rozšíření stávajícího chovu - pokud chceme rozšířit chov o nové jedince (časem vhodné i u malých chovů), necháme nově koupené kusy vždy alespoň týden v jiném boxu v karanténě.

Umístění chovné nádrže - je dobré nádobu umístit na okno. Sluncem výrazně posílíme jejich kondici i apetit a nebudeme se muset tolik soustředit na zajištění osvětlení. Chovnou nádobu neumísťujeme na místa s průvanem a ani v letních měsících není vhodné umístit ji ven, protože zvýšená vlhkost, nebo dokonce zmoknutí sarančím nesvědčí.

Výběr druhu - pro začátečníka doporučuji saranče všežravé a v případě, že chováme oba uvedené druhy, nechovat je společně. Saranče všežravá jsou větší a čilejší než jejich vrstevníci z druhého druhu a při svlékání jim okusují tuhnoucí kutikulu za hlavou (v době, kdy se svlékají a jsou zcela bezbranní) a tím je zabíjejí.

Zranitelnost vajíček - i když jsou ukryta v ochranné pěnové schránce, jsou velice zranitelná. Obsah nádoby na kladení nikdy nepromícháváme ani nepřesypáváme, neboť tím snadno nevylíhnuté nymfy zabijeme. Stejně tak je zbytečné přisypávat do nádoby na kladení nový substrát místo výměny za novou nádobu. Samičky sami mohou při kladení vajíčka poškodit.

Zajímavé bylo sledovat, jak se saranče chovají při různých podmínkách chovu. Zatímco v chladu a malé pestrosti stravy jsou celý den jakoby ospalé, při dobrých podmínkách se rychle pohybují a je-li nádoba dosti vysoká, začnou i létat (létat začnou i po úniku do místnosti, čímž se ale rychle prozradí a putují zpět do boxu). Stane-li se nám v počátcích chovu, že se saranče špatně svlečou a chybí jim nějaké končetiny či mají nakrabacená křídla, nemusíme si hned zoufat a je-li takto postižené saranče čilé a schopné se pohybovat, bude žít ještě dlouho a dokáže se i rozmnožovat. Saranče jsou také různě vybíravá, co se týče potravy. Z travin upřednostňují lipnicovité či obilí, ale někteří jedinci si pochutnají třeba i na listech kedluben či pokojových květinách, když nám z nádoby uniknou. S náchylností vajíček pak souvisí nedávné zjištění vědců, proč již se hejna sarančí stěhovavých nevyskytují v Americe. V místech, kde kladla svoje vajíčka, v období zlaté horečky masově vznikala pole, a protože byla půda neúrodná, zoraly brzy zemědělci většinu volné plochy a zahubili tak saranče v jejich nejzranitelnější fázi života (zničili nakladená vajíčka).

Srovnávala jsem také chování jedinců a výtěžnost chovu při svícení žárovkou a slunečním světle (hlavně letní měsíce). I když byla teplota uvnitř boxu přibližně stejná, při osvětlení sluncem byla saranče aktivnější a více se pářily. Smícháme-li do jednoho chovu jedince z více zdrojů, bude kvalita chovu a jejich ochota se množit nižší, než když použijeme jedince z jednoho chovu. (Neznám přesný důvod, ale ze zkušenosti nedoporučuji nové jedince ve větším počtu dokupovat, ale počkat a nechat chov se rozrůst přirozenou cestou nebo nakoupit více jedinců už při zakládání chovu).